Pondělí, obyčejnej návrat z dost neobyčejný akce. Týden s hipíky mi dal zabrat, především duševně, ale o tom jinde.
Řádně jsem doplnil energii v místním McDonald’s, jediném místě kde se dá přežrat za 20 dolarů, a vytuhnul na oblíbeném parkovišti. Ráno (dobře, dopoledne, možná spíš k poledni) jsem pln energie vyrazil do knihovny, kde mají, nepřekvapivě, knihy, ale hlavně klid, zásuvku a WiFi, a ve společnosti dalších bezdomovců, lačnících po doplnění energie jejich notebooků, telefonů, akupacků z koloběžek a bůhví čeho ještě, se jal hledat práci.
Rozhodl jsem se zůstat, na doporučení spousty lidí z Kiwiburn, ve Wellingtonu, který je na těchto bohem zapomenutých ostrovech jediným skutečným městem. Našel jsem několik pozic na téma úklid v hostelu/hotelu/motelu, dál několik elektro dílen a servisů, vytiskl si 15 kopií životopisu ve variantě brouk Pytlík a vyrazil na lov.
Středa byla jen pokračováním, touláním se po městě a pak po Lower Hutt, a rozdáváním papírů, který snad někoho nadchnou dostatečně, aby na ně odpověděl. Všude si životopis i vezmou, ale málokdy se tváří nadšeně, no nevadí. 10 posláno mailem, pět rozdáno hezky osobně a s úsměvem.
Bohužel na prakticky všechny pozice mimo stavbu tu chtějí místní řidičák, který není až tak složitý získat, jen to cca 2 měsíce trvá. Ne, že by to na stavbě bylo lepší, tam zase chtějí jakýsi místní site safe certifikát, za lidový asi 4 stovky.
Ve čtvrtek jsem vyrazil do pracovní agentury, v domnění, že by tam mohli mít nějaký výběr, což se ukázalo jako mylný. Po úspěšném nachcání do zkumavky, aby zjistili, zda snad nejsem ve skutečnosti boháčem a neberu některý, tady nekřesťansky předražený, omamný látky, mi příjemná paní s úsměvem oznámila, že trh práce tu v podstatě neexistuje. No, díky pěkně, to mi mohl oznámit i jeden ze šnorerů, polehávající před vchodem do týhle věhlasný agentury, která by tedy klidně mohla tiše zavřít a vyhlásit bankrot.
Nakonec mi učinila neodolatelnou nabídku, v podobě 14h stání jako traffic control na místní pobřežní stavbě. Když mi ukázala, jaký boty a vestičku agentura nabízí, vyrazil jsem do místního armáče a za 165 dolarů si koupil starý německý záchranářský boty a ocelovou špičkou, jak vyžadují předpisy, a poměrně lacinou reflexní vestu, kterou jsem stejně chtěl mít v autě, až se zas někde vysere, a já budu po setmění běhat lehce manickej kolem.
Týdenní bilance hovoří o 20 pozicích oslovených mailem, a 10 osobně, což jsou cca všechny který jsou tady vypsaný, aniž bych musel bejt kuchař, bagrista, nebo držitel nějakýho místního bizarního glejtu.
Mimochodem, ten potřebujete i na čepování piva, ne proto, abyste ho nečepovali, jak je tady dobrým zvykem, jako když starý prostatik chčije do bažanta, ale aby bylo ověřeno, že umíte napočítat bez velkých obtíží do osmnácti.
Hledání práce o víkendu je ještě marnější, než obvykle, a tak jsem se raději, zpět na parkovišti, věnoval zbylému vínu, a sebelítosti.
Tuhle bitvu asi prohraju, ale už mě to zdaleka nesere.
Tu s hledáním práce, tu s chlastem jsem prohrál dávno.
Dávám týhle marnosti ještě týden, pak prodám auto, koupím letenky, a přestanu vás oblažovat mými výblitky z cest. Možná ještě, po návratu, přidám krátkou báseň o návštěvě úřadu práce.
Situace se zlepšila v pondělí, kdy jsem ráno vyrazil na sedmou na školení, který sice nebylo placený, zato začalo se 40 minutovým zpožděním, ale bonus v podobě žádného rozpisu směn se nedal odmítnout.
Na tohle asi nemám.
V týdnu jsem rozdal pár dalších životopisů, a ve čtvrtek večer se zúčastnil setkání místní český komunity.
Tak, a je vymalováno. Teda, spíš jsem nachystal štětku a barvy, jen malíř nikde.
V neděli jsem se po výborném randicku s jednou krásnou místní slečnou vydal do Aucklandu. Noční jízda nebyla úplně nejlepší, ono když máte zasviněný přední sklo zvenku, ještě to jde, já ho měl zmrdaný čímsi i zevnitř, a tak se mi světla protijedoucích kamionů měnila v zářivý šmouhy. Cesta ubíhala rychle, v noci nějak nepociťuji nevýhodu nefunkční klimy, tedy nepotim se za volantem jako obézní rumunskej šofér z povolání.
Bych se tou kulatou lopatou mohl začít živit.
Nad ránem jsem si dal tři hodiny spánku a zbylých 200 kiláků dotáhl za světla.
Na domluveném dobrovolničení u starší paní na okraji Aucklandu mě přivítal chaos. Veliký barák s velikou zahradou a neuvěřitelným množstvím věcí všude kolem. Dřevo, kovy, plasty, vrakoidní Estima, o něco starší než moje, a štětkolakem na červeno vzatá dodávka byly jen drobný nahnilý třešničky na tomhle nechutným dortu.
Po 4 dnech stěhování jistě potřebného přístřešku, jsem v pátek měl krásný program, v podobě lehký mánie. Neopomenul jsem ji okořenit několika pivy, pročež byla opravdu pikantní. Bohužel, narozdíl od ovínění, pokračovala i v sobotu. Ráno mě bába vzbudila, že jde něco stěhovat uvnitř, jeslti bych jako nestrávil den někde jinde.
Kupodivu jsem jí nezapálil, ačkoliv jsem to chvíli zvažoval, ale bylo mi líto slepic, a vyrazil takzvaně doprdele.
Kápnul jsem na inspektora, co mi levně zařídí posranou zelenou samolepku, která nejen zakreje rez na zadních vratech, ale snad i přidá na prodejnosti mýho vraku.
Takže po projetí asi 3 různých obchodů jsem měl vše – kit na přichycení hajzlu, mřížku na zakrytí odvětrávání nádrží s vodou, a roztomilý odpadkový koš.
Tu bílou obludu nemám kam dát, prostě se nevejde. Tolik k jeho roztomilosti. Nakonec skončil přidělaný k opěrce spolujezdce.
Přivrtání hajzlu mi nakonec trvalo asi hodinu a půl, včetně vzteklýho výstupu na parkovišti, a vyřezávání díry do 15mm překližky pilkou na mým leathermanu.
O pár tun přesunutého bordelu a několik dní později máme čtvrtek. Auto jsem právě prodal nějakému Japonci, kterej byl naprosto nadšenej. Já bych to označil, po vzoru Kikiny, za nevýhru. Ale co už, na letenku mám, a tak mizim!
Byl to hezkej vejlet, ale cestování mám asi na nějakou chvíli dost a dost.
Zbývá už jen nějak ukončit a smazat tohle grafomanský šílenství, a začít si hledat job v Praze, snad s většími úspěchy, než na Zélandu.
P. S. Beseda s autorem se pro jeho vytíženost vyřízenost konat nebude, ale kdybyste mě chtěli potkat po návratu, opiju se v pátek 28. 2. v Midgardu. Asi tak od šesti.