27. 10. – 2. 11. 2024
Uklízečka v hostelu bude snad lepší pozice, minimálně teda z hlediska svobody, a kontaktu s lidmi. Už se jen nějak dostat těch 500 km na sever.
Většinu volného času trávím četbou. Moje čtečka obsahuje nepřebernou zásobu literatury všech možných žánrů, především z tátova archivu.
V neděli jsme vymýšleli jak zapojit na jednom vanu solár, nic složitého, do toho přijelo asi 5 dalších lidí.
Pomni, abys den sváteční proflákal. Nebo tak nějak to bylo. Válel jsem se na gauči a snažil se nebejt extra nepříjemnej, jen trochu.
Víceméně se mi to dařilo. Je tu příliš mnoho příliš pozitivních lidí na malým prostoru, a já postupně propadam z jejich veselí smutku.
Všichni žijou zdravě, žerou zdravě, a v 6:30 cvičí jógu. Měl jsem takhle při úterku co dělat, abych je nepobodal. Vůbec ranní záchvat agrese nebyl nic moc. Celé dopoledne jsem nemluvil a u práce poslouchal vlídné písně Dana Landy.
Odpoledne se to trochu zlepšilo, a k večeru jsem dokonce vymyslel plán. Převodovka prý přijde zítra, tj. ve středu, a tak se večer nechám hodit kamarády do Queenstown, kde přespím na hostelu, a ve čtvrtek se snad zdárně vydám směr Christchurch. A když ne, zůstanu tam do soboty.
Tak dnešek stál fakt za hovno.
Po klasickém vyhrabávání kořínků mě kámoši hodili do Queenstown, přímo za známým mechanikem. Dílna byla ještě v sedm otevřená, před ní stála zabalená převodovka. Všechno dobrý!
Po prvních minutách hovoru jsme pochopili, že je mechanik namol. Nechal nás vycouvat s autem do zatáčky v kopci a následně ho spádem/tlačením dostat na zvedák, kde jsem ho osobně vyslal ke stropu.
Ukázal mi, jak složitá operace je výměna převodovky na této mrdce, že to bude stát aspoň 1500 dolarů a trvat přinejlepším do soboty odpoledne. Pak jsme vybalili převodovku. Vypadala jako něco, co by v ohrádce na Základnový šrot udělalo ostudu, a ani pán Kovošrotu o to neprojevil zájem. Orezlá, podivně špinavá skříň.
Dalším mým úkolem bylo vzít excentrickou leštičku a vyleštit světla. Proč? Taky nevím.
Po dalším hovoru a dotazu na cenu opravy, kterou jsme mu připomněli jako 1500 dolarů, se na nás skelným pohledem zadíval, a zeptal se, kdo to jako řekl.
Na papír naškrábal cosi a připsal 2000. Že prej by to tak mohlo vyjít.
Vysvětlil nám znovu záludnosti demontáže a montáže skříně do Estimy, a přidal pochyby, zda nová převodovka vůbec bude funkční. To totiž nikdo netuší, ale k dispozici jiná nebyla.
Naštěstí se mnou v dílně byl Marek, bo já staroušovi nerozumím než každý pátý slovo. Zvlášť, když je úplně na sračky, což nám dokázal při pokusu o odkopnutí obalového materiálu od převodovky, kdy sebou málem švihl o zem s ladností Pepy popeláře při příležitosti tradičního propití výplaty v nonstopu.
Po této scénce jsem se nechal hodit do hostelu, útulná cimra o 8 postelích. Zbyla mi palanda v rohu.
Radši jsem popadl obligátní láhev Merlotu a vyrazil se opít na lavičku do města.
Suma sumárum, jsem tu tři tejdny, a je to jenom horší.
Aspoň, že můj vnitřní kompas stále funguje, a střelka neomylně míří přímo do sraček.
Do domluvený práce v hostelu v Christu sice včas nedorazim, zato mi to může bejt zcela u prdele, páč teď můžu jít leda zas otročit na farmu, a ne uklízet za ubytování.
A pokud nová převodovka nepojede, hodím značky z auta do jezera, celej ten vrak zapálim a poletím dom.
V životě je důležitý zachovávat optimismus a mít jasnej plán!
Čtvrtek začal poněkud lépe. Některý z mých sedmi spolunocležníků sice chrápal, zato z ulice se ozýval takový hluk, že to skoro nebylo slyšet.
Busem jsem dojel skoro až do banky, kde jsem si zřídil, tentokrát již úspěšně, účet.
S lahví místního ležáku se hned přemýšlí líp. Ne, že by mi přemýšlení šlo nějak extra, ale každý, byť i drobný, plus se hodí.
Auto nějak dopadne, buďto v jezeře, nebo zpět na cestě.
V Christu si najdu job v dílně. Půlúvazek v servisu mi pokryje většinu skromných nákladů, a snad to nebude taková nuda jako farmaření.
V hostelu jsou přátelští lidé, a celkem pěkná kuchyňka, navíc se v pátek můžu zúčastnit buďto halloweenský párty, která je ale poněkud daleko, nebo tour de bar.
Asi zvolím druhou možnost.
Vzpomenuv školních let jsem smíchal zbytek Merlota s colou, do české speciality zvané houba.
Pozn red. tahle kombinace mě teleportovala zpět na oblíbenou lavičku v Malešickým parku, kde jsme se spolužákem Kryštofem svorně propíjeli celý 4 roky mládí.
V parku je fajn, jediný hrozby jsou místní drzý kachny, který se mi neustále přibližují, přestože jsem pečiva prost, a povážlivě docházející houba.
Večer jsem si četl Kerouaca v kuchyňce, a po chvíli se dal do řeči se třemi brity a skupinou holek v halloweenskejch kostýmech. Slovo dalo slovo a byl jsem adoptován. Teď znám všechny místní bary a jednu pochybnou diskotéku. Po závěrečném romantickém ztrestání posledního Merlota na pláži s mojí novou kámoškou z Ameriky jsem šel spát asi o půl čtvrté.
Co čert nechtěl, všechny ty holky dělaj tady v hostelu a malá Američanka Abi mi řekla o festivalu Kiwiburn. Shit. Tam musím! Netuším za co, jak, ani nic, ale musím! Vypadá to jak Základna říznutá Korbem. (Účastníci z roku 2018 tuší.)
Přes den jsem navštívil kupodivu střízlivého mechanika. Neřekl mi v podstatě nic, jen z bídných zbytků paměti doloval, zda už tohle někdy dělal a jeho jednoduchý trik s nakloněním převodovky, bez sundání polorámu s motorem, bude fungovat. Nevydoloval.
S koncem dne jsem napsal přihlášku na festival jako dobrovolník, klasicky se vychválil do nebes a odkázal na akce na Základně. To jsem zvědavý.
Sobotní dopoledne trávím v místní knihovně, je tu hezky, teplo a tak. Kolem třetí se plánuji vypravit do přístavu a starouše zkontrolovat, zda maká a neleje. Tuhle noc už v hostelu zaplacenou nemám, a nedá li to auto dokupy, budu spát na lavičce.
V košili z místního opshopu vypadám přesně jako Ind, kterej vám lámanou angličtinou vysvětluje, že to musíte napřed zkusit vypnout a zapnout.
Začalo pršet, mechanik nevolal, takže buďto všechno jde podle plánu, nebo zapomněl proč tam to auto vůbec má a věnuje se jiný zábavě, hádám v tekutý formě.
Moje pocity poslední dny předvádí solidní kolotoč, ze kterýho občas padám, nebo se kolem mihne zelenej kůň. Není to dvakrát příjemný.
K odpolední jsem začal studovat v půjčené knize základy funkcí automatických převodovek. Je to docela zajímavý, Jak ze dvou planetových soukolí vznikne třístupňová převodovka s neutrálem a zpátečkou jako bonus (čtvrtej kvalt není kvalt, ale jen zámek hydroměniče, ha!).
Asi ve tři jsem vyrazil za mistrem, zjistit, jak to vypadá. Auto vypadalo stále dost rozloženě, mistr ztrhaně, ale relativně při smyslech. Hned mě zaměstnal, že jestli to chci mít dneska hotový, mám přiložit ruku k dílu. To šlo dost těžko, protože jsem ruce potřeboval ke komunikaci, a na dílo nezbývalo tolik prostoru.
Vrcholem naší spolupráce bylo, když mě svým vozem vyslal pro ATF, který, jak zjistil, téměř nemá. Stihnul jsem to pět minut před sobotní zavíračkou.
Kolem devátý jsme měli hotovo, zaplatil jsem za práci dvojnásobek původního odhadu a stal se oficiálně majitelem nejdražší Estimy na Jižním ostrově.
Co teď? Prší, je svinská zima a já nemám kde spát. Tak vyrážím na noční tah do Christu, je to nějakých 500 km a zároveň přesně to, co bych nový převodovce po pár letech reznutí na dvoře neměl udělat. Ale kdy jsem já byl rozumnej, že jo.
