7. října 2024
Obří Airbus A350-900 dosedl hladce na runway letiště v taipei. Už při pohledu z okýnka jsem si nemohl nevzpomenut na písničku Asie od Sester… je k tomu tak nějak přiléhavá.
Na letišti následoval krátký zmatek se sháněním hotovosti, jídla, SIMky, a jakéhokoliv plánu pro následujících 18 hodin přestupu. Zachránil mě bankomat, nabízející kýžené bankovky, a BurgerKing, s krabím-krevetovým speciálem. Nakonec Airalo SIMka s daty, přes který jsem dohledal, že jede metro za pár dolarů až do centra. Cesta metrem ubíhala v poklidu, potkal jsem pár Čechů který jsou tu na dovolený, a pak taky mířej na Zéland, ale jen jako turisti.
V devět ráno jsem dospěl do parku. Park se celkem dá, narozdíl od ulice, přežít. Už takhle brzo dopoledne je tu bezmála třicet stupňů, a vlhkost, že se ve svých dlouhých kalhotách a kanadach potím jako prase. Nojo. Koupil jsem si v místním supermarketu nějaký pití, popsaný samozřejmě výhradně čínštinou. Po otevření se ukázalo, že v jednom tetrapaku a dvou petkach jsou čaj, čaj s mlíkem, a kafe s mlíkem. Všechno samozřejmě odporně přeslazený. Asi se naučím pít vodu jako Nika.
Teď mám v plánu navštívit mrakodrap 101, a najít nějaký klidný místo, nejlíp s klimatizací.
Pozn. red. V metru se cejtim jak Šuplík. Teda kdyby byl černej.
Doprdele. Vylezl jsem z metra a uviděl Taipei 101. Chvíli jsem si připadal jako červ, pak jsem odhad změnil, a přirovnal se k prvoku. Budova z bezprostřední blízkosti nepřipomínala nic, co jsem doposud viděl. Zaplatil jsem asi 4 kila, vystál krátkou frontu, a výtahem s imitací hvězdného nebe se rychlostí 1000m/min nechal vystřelit na vyhlídkové patro. Jestli jsem si zvenku připadal jako bezvýznamný prvok, dost jsem si fandil. Pohled dolů působil neskutečně. 660 tun těžká koule, stabilizující budovu při tajfunech a zemětřesení, byla jen třešničkou na dortu. Spíš melounem. Musel jsem v duchu smeknout před schopnostmi stavitelů a architektů téhle neskutečné obludy.
Pozn.red. Za číslování stanic fakin metra by měl někdo dostat nobelovu cenu za mír. Nebo aspoň cigáro od každýho zmatenyho backpackera, kterej kvůli tomu nemusí luštit názvy, co nezvládne ani vyslovit.
Začínám připomínat uleželou mrtvolu. Čas na nákup novejch hadrů! Takhle zralej letět nemůžu. Objevil jsem bezvadný tržiště. Vypadalo jako menší pražskej obchoďák, ale jednotlivý prodejny byly o hodně menší, a zpravidla patřily jednotlivcům. To byl výběr! Samý elektro hračky, součástky, měřící přístroje, nejnovější moduly, komponenty, prostě všechno. No, oblečení sice nemám, ale zážitek jo.
Druhý menší tržiště jsem našel v podzemí, a pak se prošel nefalšovanou asijsou pouliční tržnicí, opět s technikou. Naslednej objev podobného, jen asi 10x většího tržiště, se smíšenou nabídkou, už tak nezapůsobil, narozdíl od faktu, že se celý nachází přímo u hlavního nádraží, ve dvou tak kilák a půl dlouhých rovnoběžných tunelech. Neskutečný.
Streetfood mi pro jazykovou bariéru moc nevyšel, zato se dost srozumitelně ohlásila únava z neustálého popochazeni, a nedostatek spánku posledních dní. Zkoušel jsem se trochu zvednout u kafe, ale moc to nepomohlo. Chce to víc kafe.
Bizarním zážitkem byl nákup v místním Decathlonu, kde jsem doplnil zásobu triček (1 na sobě + 0 rezervních), na hodnotu 1 +1 rezervní.
Celkem vzato jsem tu nechal cca 2.5K, což není zlý.
Naposledy jsem si koupil na Sary doporučení bubble tea, tak prej teď teprve mám autentický zážitek z Taiwanu.
To mně přivádí k myšlence, proč bych měl cestovat s někým dalším. Třeba si bude uvědomovat věci jako je únava a bolest nohou. Nebo hlad. Pak bych nepochodoval městem jako nemrtvý, ale ani bych se tak na závěr dne necítil.
Na letišti jsem si za poslední dolary koupil 3 piva a snažil se dělat blog. Bohužel, kombo únavy a alkoholu mojí produktivitu poslalo spolehlivě k nule, tak jsem alespoň vystál forntu na (jedinou) sprchu, a udělal ze sebe, alespoň na první zběžný pohled, zase člověka.
Je to zvláštní pocit vidět, jak nám ujíždí vlak. Celá Taipei připomínala jedno velký, zdánlivě chaotický, mraveniště. Ale při bližším pohledu, na tom nic chaotického není, je to dokonale fungující organismus, jen prostě uspořádaný úplně jinak, než jsme zvyklí. Oni neřeší bordel v elektrickém vedení mezi domy, ale aby každý měl proud. Moc si nelámou hlavu se stavem vozidiel, některá byla na hraně rozkladu, jiná i za ní, a přesto je v ulicích daleko víc novějších aut než v ČR. Uvažují tak, aby se jim to vyplatilo, a vidí dlouho dopředu. Ale zjevně jdou spíše cestou rozumu, než zákazů…