24. – 31. 12. 2024
Štědrý večer jsem strávil ve společnosti náhodných cestovatelů v místním parku.
Místo kapra jsem si opekl, o poznání chutnějšího, vojáka pacifiku (gurnard). Spolu s bramborovým salátem, kterej obsahoval opečenou slaninu a brambory nakrájený na úctyhodný kusy, jak od táborový služby vlčat a zraněných.
Organizátorka celého veselí byla velmi vtipná, neboť se tam patrně vydala někoho sbalit, a nepohrdla ani plešatým, a od pohledu archivním Kiwákem, který šel kolem, a náhodou se přidal na párty.
Já moc veselej nebyl, protože jsem dopoledne odvezl svojí jedinou kámošku posledních týdnů na letiště…
Pětadvacátého jsem vytrvale ignoroval osazenstvo hostelu, srocený kolem dlouhýho stolu v přízemí, v náladě tak veselý, že si snad místo cukru na vánoční dort sypali pikénko.
A konečně dnes, jsem definitivně doplnil zásoby, pitné vody, i energie v bateriích, a připravil se na odjezd. Loučení s kolegy nebylo, a tím méně emotivní, zato obsluha v liquor store, kam jsem si šel pro pár cideru na cestu, se dojala téměř k slzám.
V pátek jsem po dlouhý době vstal s nadšením, potichu si sbalil věci, a slovy klasika, zmizel a byl zmizelej. Nakoupil jsem zásoby jak na výpravu na severní pól, taky nový příbory, prkýnko, a tak, namísto zrezlého šrotu po Kari.
Nakonec jsem se přece jen stavil rozloučit v hostelu, ačkoliv se rozespalé osazenstvo ještě příliš neorientovalo v novém dnu.
Cesta mě vedla po highway 73, ale nejel jsem nijak rychle. Vlastně jsem tříhodinovou cestu zvládl za krásných asi sedm hodin.
První zastávka byla u malebného mostu, s množstvím 4WDs, kajakáři, a pár backpackery. Dolů jsem si se svým terénním speciálem, kategorie předohrab a břichoplaz, za mírnýho deště netroufl, jen jsem tam slezl pěšky. Kolemjedoucí na mně koukali jako na blázna, takže měli patrně přesnější odhad, než by si vůbec pomysleli.
Ve Springfieldu mají nechutně kýčovitou kavárnu, a pomník jakémusi Číňanovi, financovaný, jak jinak, než Čínou. Mluví, je velikej, a ošklivej. Ten pomník, ale podle fotek Číňan taky nestál za moc. Ptal jsem se po jaderný elektrárně, prej ale nevědí, o čem mluvím.
Barbaři.
Pak se krajina náhle začala zvedat, a hory se z obzoru přesunuly přímo přede mně. Stejně pohoří, ke kterýmu jsem vyrážel pár měsíců zpět, jen kousek severnější část, včetně národního parku Arthur’s Pass.
Cestou skrz hory jsem už víc stál, než jel. Hezčí výhledy jsem nikdy neviděl, a už asi ani neuvidím. Nekonečný průsmyky, řeky, jezera, hory až do mraků. Navíc se ukázalo slunce, no prostě idyla. Chtěl jsem projít i nějaký trek, ale množství lidí a krvelačných sandflies mě nakonec odradilo. Leckde se dalo stěží zaparkovat, a to i na místech, kam vede pouze štěrková cesta a nejsou příliš značený.
Mají tu horského papouška, jediného na světě. Jmenuje se Kea, a nesmíte ho krmit, jak všude píšou, prej se z něj pak stane somrák. Ale sociální dávky tu mají, ne?
Nejhezčí úsek byl obří viadukt, drze vystrčený do říčního údolí, po asi dvacet metrů dokonce chráněný železobetonovou střechou, po který se valil jeden z přítoků řeky, řvoucí kdesi, zhruba o 60 metrů níž.
Viadukt obsahuje docela prudký klesání (čti kurva prudký klesání) který vydrží dobře 3km, proto je nahoře pět cedulí, že si máš zařadit Low. Kolik cedulí je potřeba, aby dole nesmrdely spálený brzdy? Nevím, ale jistě víc než 5, čistý horský vzduch nápadně připomínal moje dávný první pokusy se rozjet do kopce bez použití ručky.
S klesající nadmořskou výškou se krajina úplně změnila. Přibyla vegetace, zvlášť ty druhy, který neumím pojmenovat, a nikdy jsem je neviděl. Ne, že bych druhy co vídám běžně pojmenovat uměl.
V Bramborově jsem si dal kafe, v moc hezký kavárně uprostřed bývalého hornického města, dneska spíš osady přežívající z jednoho hotelu, jmenované kavárny, a silné vůle. Název vesnice je Kumara, tak se jmenuje místní původní variace na batáty, který Kiwáci říkají, nepříliš nápaditě, sweet potato.
To si tahle jedete, a najednou zas oceán. Divokej, obrovskej, na pobřeží narážející do úzkého pruhu nížiny, na kterou shlíží vysoký, pralesama pokrytý hory.
K večeru jsem dojel do hokitiky, turistického městečka přímo u nádherný pláže. Prohlédl jsem si, dnes už zavřené, turistické atrakce, zaparkoval přímo u pláže, a předstíral, že cedule camping prohibited, visící na vedlejším parkovišti, na tomhle určitě neplatí. Předstíralo nás tam sedm.
Večer jsem stále neměl dost, nebo nevím, a šel se projít po pláži. Narazil jsem na několik mládežníků, a torpédo, ke kterýmu právě uvazovali tlustej vlasec. Proč by někdo venčil torpédo na provázku?
No, a protože ten, kdo se zeptá, je blbej jen pět minut, zato ten, kdo se nezeptá, po zbytek života, zeptal jsem se. Napřed mi odpověděli otázkou, jestli jsem z Marsu, tak jsem objasnil, že pouze z vnitrozemí, a možná kapku pomalejší.
Vysvětlili mi, že se tomu neříká torpédo, ale Kontiki, a nehodlají to venčit, nýbrž s tím lovit ryby. Nastaví si na torpédu časovač na 20 minut, přivážou ho k bateriovému navijáku na kolečkách, a hodí do vln. Jak se postupně odmotává vlasec, přidávají na něj olůvka a návnady, a až časovač skončí, prostě zapnou naviják a torpédo i s úlovkem si přitáhnou k sobě. Teda, pokud zrovna nemaj peška.
Toho dneska měli, jako ze žurnálu.
Pomáhal jsem jim rozmotávat vlasec, navinutý všude na hřídeli, jen ne na bubnu, až do setmění.
Pak jsme sedli k ohni na pláži, a bavili se kulturními rozdíly. Například jsem jim objasnil, že pivo u nás stojí asi třikrát méně, což pro ně bylo obtížně představitelný, oni zase překvapili mě, že řídí auto od 16. Prej jak se u nás připravujeme, zda na skútru jako v Asii, když nemáme řidičák na auto. Překvapení jsem jim vrátil, když jsem lehce nastínil že máme funkční MHD, a vlak jezdí i do největší díry aspoň 4x denně. Tady jezdí leda mezi centry jednotlivých regionů, sice krásnou trasou přes hory, ale jednou za uherský rok.
Sobota byla ve znamení návštěv turistických atrakcí. Místní wildlife centrum, který zvenku vzbuzovalo maximálně lítost a pochyby, zda není už 20 let v insolvenci, překvapilo.
Největší lákadlo, dva exempláře ptáka kiwi, se skrývalo v temném výběhu, asi aby nebylo vidět, že je to takovej divnej bažant. Akorát neumí lítat. Vlastně toho obecně moc neumí. Prý tu převzal pozici savců, který tu původně zastupovalo jen pár nepříliš velkých druhů netopýrů, a tak nepotřeboval létat, ani před ničím moc utíkat. Dneska ho žerou psi, kuny, a krysy, a on běhá po lese, smrdí, a diví se.
Pořád ale nemá na místního nelétavého papouška, který už tedy žije jen na pár ostrovech, zbavených všech predátorů. Ten, pokud se chce pářit, nelení, vyhrabe díru, to ho unaví, a tak si do ní sedne. Příležitostně odtamtud pokřikuje na kolemjdoucí samice, což má úspěch, asi jako podobná taktika u lidí, proto nakonec většinou ojede nejbližší kámen. Asi by mě spíš překvapilo, kdyby nevymíral, než to, že už skoro vymřel.
Úhoři, jsou tu pěkně masitý, doporučuju článek na Wikipedii. Jejich způsob rozmnožování je celkem sympatický, to si takhle cca století cpete pajšl někde v jezeře… No, přečtěte si ten článek.
K obědu jsem měl ústřice, samozřejmě v trojobalu. Bylo to celkem dobrý, naštěstí neznám anatomii těchto tvorů, a tak jsem zelené vnitřní části považoval za jejich vnitřnosti, nikoliv nestrávenou poslední večeři.
Večer jsem spal na hřišti, nedaleko Hokitiky, kde jsem potkal Italku, disponující extra vtipným přízvukem. Po setmění přijely nějaké Američanky, a ptaly se, jestli nevíme, kde jsou tu ti svítící červy. Pár jich měli v tom wildlife parku, ale tahle odpověď jim nestačila, tak jsme s nimi vyrazili do noci hledat tu správnou jeskyni. Našli jsme, a bylo to krásný. Červi vypadají jako hvězdná obloha, ta v Česku. Na místní hvězdný obloze kromě hvězd, jasně září celá mléčná dráha a celkově mnohem víc věcí. A Orion v létě, to je největší bizár.
Ráno rychlý průzkum místních prastarých štol, celé pobřeží je v podstatě ze zlata. Jen se bez použití chemie nedá rentabilně těžit, a Kiwáci moudře zvolili přírodu, před kovem. Ne tak já! O pár km dál, v obydlený zatáčce jménem Ross, jsem si půjčil lopatu a pánev, a vyrazil rýžovat na místní potok. No, zlata je tam pořád dost, pro ty, co to umí, mě to ale bavilo asi 2 hodiny, nalezené množství zlata tak za 2 dolary padesát. Celým kopcem nad kdysi bohatou zlatokopeckou osadou se vine naučná stezka, kterou jsem si prošel, protíná dokonce starý místní hřbitov. Je to zvláštní, vidět pozůstatky těžby, kdysi dávno velký a úspěšný, teď už sto let pokrytý lesem a ztracený pod listím.
Odpoledne začalo pršet, tak, jak to jde snad jen tady, kde mraky od oceánu narazí do hradby hor.
Skončil jsem v kempu Okarito, kde je prej spousta nádherných treků, ale déšť sotva dovolil uvařit večeři. Ráno jsem vyrazil kupodivu na jih, podívat se na ledovec Franze Josefa. V místní turistické vesničce bylo víc lidí, než když Lidl dělá výprodej, a ceny asi jako v Tescu bez podělaný clubcard. Výlet helikoptérou za lidových 800 dolarů jsem oželel, tak aspoň pie za 8. Normálně stojí tak pět.
Ledovec je hezkej, ale líp asi vidět z toho vrtulníku, než z 3 km vzdálený vyhlídky.
Na fotce číhá jako tmavomodrý jazýček v pozadím mezi horama.
Dál na jih se mi nechtělo, tak jsem to otočil, za klasického hustého deště, zpět na sever. Highway se táhne opravdovým deštným pralesem, a čím blíže horám, tím více deště.
Podíval jsem se ještě na krátkou stezku kolem divoké horské řeky s visutým mostem, jeden vodopád, a nakonec zakotvil na mém oblíbeném tábořišti ve vesnici Woodstock.
Silvestra strávím v Hokitice, patrně u ohně na pláži. Zatím jsem si pouze úspěšně umyl řiť v místním bazénu, překonal lenost, a skrytý v knihovně napsal tenhle příspěvek.
Takže přeju všechno nejlepší do novýho roku, ať jste spoko pospolu, ale hlavně sami se sebou, a nemusíte zdrhat až na druhej konec planety.
