31. 12. 2024 – 7. 1. 2025
Silvestrovský večer jsem nechtěl strávit zcela sám, vyrazil jsem teda dolů, do Hokitiky. Tam však bylo mrtvo podobný, jak na hřbitově zlatokopů.
Jediný město, který si tenhle titul zaslouží, je široko daleko Greymouth, bývalý centrum veškerý pochybný slávy západního pobřeží, plynoucí čistě ze zlatý horečky a těžby černýho uhlí.
Navíc je to jedno z nejpřátelštějších měst pro tuláky, teda, poutníky v obytných vozech.
Mají jasný pravidla, narozdíl od Hokitiky i napsaný na webu, a prej je i vymáhaj. No, pravidlo: můžeš tam, kde není cedule, že nesmíš, a měj správnou nálepku SC, se mi celkem zamlouvalo.
Jako zhruba půlce všech polobezďáků na tomhle ostrově. Na prvním parkovišti s doporučením kempovat zde, jsem si, po nezbytným nákupu klobás a piva, ani neškrtnul. Druhá strana zálivu se ukázala nadějněji, vesele jsem zaplul na poslední volný místo. Zbylý obsadily obytný auta, karavany, a pár autobusů, očividně původem z Japonska, tedy jediný země, která dneska umí vyrobit kloudný auto, jen proto, aby s ním jezdili po špatný straně silnice. Jako tady.
Na nedaleký kamenitý pláži jsme s obyvateli autobusů a jednou starší Němkou trochu popili, shlédli decentní ohňostroj, a to bylo vše.
Na Nový rok jsem jel tak nějak zpět, chtěje si obhlédnout vytipovaný tábořiště s placem pro rýžování zlata. Projel jsem kus zpět po šestce, odbočil na Bramborov, a tam udělal zásadní chybu. Vyrazil jsem ke hřbitovu, že nepojedu po highway, ale kolem, přes lesy.
No, ke krchovu to ještě šlo, normální gravelka, ale na konci stála cedule, že cesta se dál nijak neudržuje. Snad pro mladickou nerozvážnost, jsem jel dál, cedule necedule.
Cesta nevypadala zle, alespoň zpočátku. Když jsem minul ohořelý vrak, podle převodovky ZF, čistě zadního náhonu, šestiválce a coupe karoserie BMW, jsem poznal, že je zle. Tohle byla cesta pro drsný hiluxe a lanďáky, ne pro mojí estimu.
No, otočit se nebylo kde, tak jsem pokračoval dál a dál nízkým, skoro horským porostem jehličnanů. Občas mě větev šťouchla do ucha, nebo nechala část jehličí na sedadle spolujezdce, skrz otevřená okénka. Já ale docela potřeboval slyšet jakýkoliv nepatřičný zvuk hned, a mít možnost zastavit v případě poškození čehokoliv na autě včas. Před prvním brodem jsem se opotil, u třetího už mi ani nepřišlo, že neřídím svého milovaného samuraie, ale proklatě těžkou a nízkou Estimu.
Poslední brod byl, mírně řečeno, hlubší. Byl to spíš větší potok, za kterým však začínala slibnější gravelka, zjevně projížděná častěji než zbytek mojí dnešní cesty. Rozjel jsem se do nehlubokého údolí se smrtí v očích, dole mě podloží a protisvah skoro donutily zastavit, ale přišlápl jsem plyn co to šlo, těžký čtyřválec zařval, přední kola vystřelily smršť oblázků a věrná Toyota se pomalu a nepříliš ochotně vyplazila na vrchol, až na hranici lepšího povrchu. Tam jsem si při pauze na vydýchání a obhlídku škod všiml, že letitým těsněním bočních posuvných dveří nateklo trochu vody dovnitř. Brod byl ještě hlubší, než jsem myslel, utopil jsem auto dost nad půlku kol…
Ale to bylo kupodivu vše! Motor, převodovka, ani poloosy nevykazovaly sebemenší problém, kromě bláta všude kolem. Zbytek auta jsem neřešil, ten se kdyžtak ozve později, na normální cestě.
Večer jsem spal opět na mé oblíbené Woodstock domain, už potřetí, a, patrně naposledy.
Ráno jsem si koupil pánev, měkkou lahvičku s násoskou na zlaté šupiny, lopatu a kyblík.
Zlatokopecký tábor nebyl daleko, a obsahoval skutečně bizarní snůšku. Dobrodruzi, vybavení terénními pickupy se střešními stany na korbě, starší páry s obytnými přívěsy, pár rodinek s velkými SUV a ještě většími stany.
Zkušení kopáči s dlouhými vousy, sahajícími často až pod límec nezbytný kostkovaný košile se opíjeli pod velkým party stanem, rodiče se snažili usměrnit ratolesti směrem k rýžování, nikoliv mlácení sourozenců pánvičkou po hlavě, důchodci sušili promočený prsačky na boku karavanů, no prostě idyla.
Asi jsem tu jedinej cizinec, to je patrně poprvý.
Na informační tabuli jsem si přečetl, kde že to vlastně kempujem. Kdysi tu bývalo hornické městečko, skoro město, s hotelem, hospodami, a dokonce kostely dvou církví!
Pohroužil jsem se do čtení zápisků, získaných z bůhvíjaký reportáže a otištěných na tabuli od hodného DoC, místní obdoby MŽP.
Vyběhl jsem nerozvážně nalehko na jeden z okolních treků, který sice nabízel krásnou stezku klasickým deštným lesem, četný potůčky a prameny, ale taky několik dost příkrých skluzů v jílu, kde jsem si málem rozbil hubu.
Dva dny jsem odpočíval, četl a rýžoval.
No, dejme tomu, že jsem nezbohatl.
V sobotu odpoledne jsem kemp opustil, a vydal se zpět do Greymouth. Místní bazén okupovala skupina plavčíků, znuděně pozorující asi tři děti v brouzdališti, jinak byl zcela prázdný. Pár z Finska, jediní další návštěvníci, sedící se mnou v sauně, se na její nízkou teplotu a podivné zvyklosti vyjadřoval dost nelichotivě, nezbylo mi než souhlasit. Nepotřeboval jsem na to ani umět Finsky.
Spal jsem na poloostrově ve městě, v té části, která byla na Silvestra tak zoufale plná. Do auta se mi přišel podívat místní nelétavý pták Weka, drze hledající něco k snědku. Naštěstí jsem už povečeřeli rybu, a tak jsem ho nezapeřil a nesežral, jen nevybíravě vyhodil.
Ráno jsem pokračoval na sever po highway číslo 6, s menšími zastávkami na průzkum opuštěných dolů po cestě. U Ten Mile Creek jsem se vydal proti proudu potoka po starý cestě k jakýsi hodně dávno opuštěný důlní oblasti, těžilo se tu uhlí. Potkal jsem několik místních na procházce, přestože sem nevedla žádná značka. Cesta se postupně změnila ve stezku, skoro na mačetu, plnou malých keřů s ostrým jehličím. Prodral jsem se až na konec, kde byl starý dopravník, a na dně ležící trosky lávky, z moderního provazu a fošen, ještě pár let zpět se tudy asi dalo projít…
Další zastávka byla u Pancake rocks – skalních věží na pobřeží, vytvořených z usazených hornin, s pěknou dírou, do které pronikala s každou vlnou voda a divoce se vařila na dně. Zajímavý, takhle asi vypadalo okolí Teplic pár milionů let zpět.
Kousek před Westport jsem objevil malý muzeum, respektive zpřístupněný zlatodůl vytesaný v pískovci, bylo to dobrý bludiště, a málem jsem se ztratil. Možná jsem se na chvíli ztratil i úplně. Měli tu dokonce zachovalý vodní kolo, pohánějící jednoduchý drtič kamene.
Viděl jsem tuleně! Vy je ale neuvidíte, pokud nemáte dobrý oči, byli dost daleko a já fotím levným telefonem, ne zrcadlovkou s teleobjektivem.
Večer jsem, docela zničenej, dorazil do Westport, a přespal na parkovišti na pláži. Bylo celkem plný, ale což, aspoň, narozdíl od Greymouth, téměř prostý komárů a sandflies.
Pondělí bylo posledním dnem cesty na sever, jelikož za chvíli dálnice končí, a severozápadní cíp ostrova pokrývá národní park. Celý kraj kolem městečka Granity je posetý starými uhelnými doly, ze kterých často zbylo jen pár ruin a kolejnic, ale ještě někdy v šedesátých letech šlo o docela solidní městečka, zpravidla nedisponující ani základní vybaveností – kanalizace sem nikdy nedošla, a tak služba, spočívající v občasný návštěvě medáka s kárkou, který vám vyprázdnil a vysmolil váš domácí vyprazdňovací kyblík, vesele zapáchala ještě v roce 1968.
Místní terén totiž skrývá uhlí ani ne tak hluboko, jako proklatě vysoko. Vlivem pohybu zemské kůry se vrstva původně organického materiálu, přeměněná na uhlí, zdvihla až nějakých 400 metrů nad moře, a vytvořila tak příkrý schod. Jelikož je tu uhlí krytý jen tenkou vrstvou pískovce, začali ho místní těžit v mělkých štolách, a vymysleli zajímavý způsoby jeho přepravy dolů k pobřeží, kde vede železnice. V podstatě šlo o hodně strmou dráhu pro vozíky, důmyslně brzdící plné pomocí prázdných, tažených takto zpět nahoru k dolu.
Někde ho dokonce přepravovali po víceméně plochém terénu lanovkou.
Takhle tu těžili skoro sto let, než se další kopání ukázalo jako příliš nebezpečný, a přešlo se na povrchové dobývání.
Dnes se těží pořád, ale podmínkou pro vydání licence je uvedení krajiny do původního stavu, tedy skrývka asi 40 cm povrchu, jeho uložení, a následný vrácení na stejný souřadnice. Zní to draze, ale nejde o hnědý uhlí, jako u Mostu, ale o prvotřídní černé uhlí, takže se to zjevně stále vyplatí.
To jsem se dozvěděl v místním muzeu, který nebylo ani tak uspořádaný, jako spíš bohatý na exponáty všeho druhu, a ze všeho nejvíc připomínalo vetešnictví. Mělo taky dobrej depozitář.
Poslední zastávkou bylo Coalbrookdale, součást Dennistonské oblasti. Celé údolí s potokem, dráhou pro vozíky, několika zavřenými vstupy do štol a hezkým ventilačním zařízením. Všechno je tu zabezpečený, značený s desítkami naučných tabulí, místa zbořených domů dokonce obsahují i jména rodin, které zde žily, neuvěřitelný.
Navštívil jsem taky jeden slavný vrak lodi, někdy z konce 19. století. Nic moc, to i já umím bejt lepší troska.
Po prolezení všeho v dosahu jsem se vrátil do Westport, povečeřel svoje oblíbený maso na burgry v tortille, protože ta narozdíl od chleba neplesniví tak ochotně, a šel spát.
Ráno mě trochu překvapil nečekaný odpor volantu. Na nejbližším místě jsem zastavil, a pod autem se hned objevila kaluž ATF, naštěstí jen z posilovače. No, mechanik tady má čas příští týden, tak holt budu dolévat aspoň pro mazání pumpy, a s volantem se nějak poperu. Do Motueky je to jenom 250 km.
