9. 11. – 16. 11. 2024
Sobota byla zajímavá, večer jsem strávil poznáváním místního nightlife. No, stejný jako v Praze, kde jsem byl v klubu naposled asi v 16, a, dobrý, zas za 8 let.
Snažím se sehnat nějaký rozumnější job, ale moc se to nedaří, prej je Christ nejhorší místo na shánění práce na celým Zélandu, a fakt, nikdo na pos(r/l)aný životopisy neodpoví…
Pondělí bylo odpočinkový, zato v úterý jsem ráno (v 9 ráno, bo jsem se probudil v 5, nasnídal se, chvíli si četl, a pak zas usnul.) vyrazil na technickou, protože Estima ji má propadlou. Trochu jsem bojoval s výměnou vtipně prasklý žárovky v zadním světle, a při tý příležitosti zjistil, že jezdím bez brzdových světel, protože napůl odpadlý přehořelý vlákno je šluslo se zadními. Celou dobu, haha.
Taky jsem svůj věrný shitbox důkladně umyl, opět na cestách nabral pár zrnek prachu, až jsem je z něj drhnul poctivě 15 minut wapkou a kartáčem.
Technická je tu v pohodě, dělá ji každá garáž nebo místní auto moto klub, kam jsem vyrazil, a následně zjistil, jaká to byla chyba, protože TK zjevně propadla hromadně celýmu Christu, a všichni v úterý svědomitě vyrazili nechat si svoje povozy prověřit. Po 2 hodinách čekání mi auto vrátili, že je všechno v pořádku, až na tu strašnou mancave vzadu. No, vzhledem k tomu, že maximální přípustná úroveň vyřízenectví majitele v protokolu není, prošel jsem.
Odpoledne jsem se pokusil koupit si civilní boty. Tohle je úkol, ke kterýmu sem se v životě snažil probojovat už mnohokrát, vždycky neúspěšně. Porotože vybrat si oblečení podle maskovacího vzoru, použitý membrány nebo odolnosti je strašně snadný, vyčíslitelný. Ale rozhodnout se, zda se mi něco na mně samotným bude líbit, je tomuhle na hony vzdálený, až skoro nemožný.
Tak jsem pořídil červenohnědy Vansky za nekřesťasnkých 89 dolarů a výsměch od Ostrovanky, že pořád vypadám jak auťák, možná teď ještě víc, než v mých vysokých HanWagách.
Asi se na to vyseru a budu nosit svoje boty s ocelovou špičkou, který jsem tu kupodivu, i spolu s reflexní vestou a rukavicema, #nafasoval.
Ve středu jsem zahlíd prosbu nějakýho místního Čecha, zda mu někdo nepomůže s opravou elektriky na autě, která po připojení nového čerpadla na vodu přestala elektrikovat. Proč ne, večer jsem se u něj zastavil, a kromě přepojení a zprovoznění čerpadla jsme kecali asi dvě hodiny. Dozvěděl jsem se (znovu), že Christ je asi nejhorší místo na NZ na shánění práce, a NZ celkově jedno z horších míst na světě.
Nicméně pár dobrejch tipů mi dal, tak uvidíme.
Čtvrtek byl zajímavější. Odpoledne jsem v hostelu potkal asi dvacetiletýho místňáka, ze severního ostrova. Ukázal mi svoje auto, obří Nissan Navara s dlouhou kabinou a střešním stanem. Vypili jsme něco piv, a kecali u mojí dodávky až do noci.
Pozn. red. To, že tě v místním bottle store znaj jménem a nechtěj ani vidět pas, tam radši nepiš.
Ukázal se jako zajímavej vyřízenec, co rád maluje po zdech (cizích, samozřejmě), hulí strašný množství trávy a vyrostl na jakýsi farmě nedaleko Aucklandu. U druhý bedny piva z něj vypadlo, že míří dál na jih, a na cesty se vydal, protože ho rodiče vykopli z baráku.
Byl naprosto unešenej, když jsem mu opravil starej benzinovej zapalovač, co s sebou vozil do tý chvíle jen jako suvenýr, a naoplátku mi ukázal, co místní jedí, když pijou. Je to cosi z Dominos, co sice vzdáleně připomíná pizzu, ale množstvím vepřovýho spíš produkt z moravský zabíjačky, kterým se snažíte aspoň trochu naředit šestou deci slivovice, kterou do vás leje alkoholickej strýc Alois.
Prej tu fungujou ve velkým gangy, zvlášť na severu. Členové jdou docela dobře poznat, protože policie to neřeší, a tak můžou nosit insignie svojí tlupy vcelku veřejně, jako jeden mladík, co chodí kolem našeho hostelu. Když jsme si šli pro pivo, chtěl po nás prachy, a můj nový Kiwácký kámoš mu dal asi pět dolarů. Ráno odjel, ale místní zločinecký potěr mě přesto zdraví při každý příležitosti, jak starýho kámoše. Třeba to nakonec budou mírumilovný a kulturní lidi. jen prej rádi ukazujou nože a bouchačky.
Už pár dnů jsem se pořádně nevyspal. Netuším proč, ale vzbudím se vždycky v pět, usnu zas v sedm, a v devět teda vstávám. Ráno se samozřejmě tvářím, jako bych plánoval všechny pobodat, a ostatní to děsí. Až na jednu drobnou Francouzku, který stejnej pohled vydrží celej den. Sympatická slečna.
Pátek asi nebyl zajímavý vůbec ničím, kromě toho, že byla zima a foukalo. Aspoň jsem přivrtal zámeček a nabíječky do auta, aby se mi v něm žilo trochu líp, přecejenom tu travím dost času.
Dnes jsem si otevřel počítač, pivo, a dopsal zápisky, na který jsem tenhle týden poněkud hřešil. Předtím jsem ještě zjistil, že mám jakejsi kovovej odpadek zapíchlej v (prázdný) pravý zadní pneumatice. Já se poseru.
