2.11. – 10.11. 2024
Noční silnice byla ke mně a mému vozu vlídná. Ne tak pravý rameno přední nápravy k nepozorné vačici. No, zjevně jsem se dílem náhody zapsal k tomuto národnímu sportu všech Kiwáků, a obsahem její lebky si nalakoval podvozek. Zaponmněl jsem zmínit, že někde v tomhle místě nová skříň teče. Snad směs ATF a mozku possuma nevyvoří novou formu života.
Po 400 km a dvou Redbullech jsem vážně uvažoval, že to někde zalomím, a v nejbližší vesnici asi 60 km před Christem odbočil k řece. Jedna Estima už tu stála, ty si musej myslet hrozný věci. Kolem půl čtvrtý jsem si v totálním bordelu po několika spěšných stěhováních z auta a zpět, vytvořil lůžko hodný rumunskýho kamioňáka, kterej už dávno ztratil manželku, víru v lidstvo, i základní hygienický návyky. Chnmelovej smrad mejch špinavejch montérek z farmy dodal mému apartmá nádech pivovarského města.
Za pár hodin jsem se na hromadě náhodných věcí vzbudil a pokračoval v cestě. Poslední hodina už snad nebude nic hrozného.
K budově bývalý basy jsem trefil snadno, a ještě mi zbylo po dně v nádrži benzinu. Ha, cestou do QT jsem spotřeboval víc než celou nádrž, nová převodovka zjevně dost pomohla spotřebě, ale diagnostiku pro ověření jsem nepřipojil.
Uvnitř právě probíhal úklid, tak jsem navštívil nedaleký burger king, poslední jídlo jsem měl nějakých 24 hodin zpět. Bohužel, směnu zrovna měla třetí třída místní pomocný školy, a tak jsem dostal jinej burgr, místo coly bez ledu sprite, ale vysvětlovat něco takovým opičákům jsem neměl síly.
V hostelu to opravdu vypadá jako v base. Nerezový sprchy, hajzly, umyvadla, místnost o velikosti mýho žižkovskýho skladu pro 8 lidí z housekeeping.
Zapsal jsem se výborně, neboť po obdržení asi 6 stránek pracovní smlouvy, ze který plynulo, že budu uklízet a za to bydlet, jsem kontroval nepodepsáním a upozorněním na nezákonně nízkou mzdu, v čemž jsem měl pravdu. Zjevně jsem první, kdo to fakt četl, manažerka vypadala značně překvapeně.
Ráno začal kolorit vězeňského života, alespoň pro nás, co si tu ubytování rozhodli odmakat. Správně – rájóny!
Menší Asiatka neurčitýho věku mezi 40-smrtí se mi snažila vysvětlit, jak dostat na matraci, která vypadala jak kdyby se do ní fakt potily 4 generace muklů, dvě prostěradla a jednu přikrývku tak, aby to vypadalo esteticky. V mým podání to spíš bylo jako kdyby to povlíkal epileptik s parkinsonem.
V podobném duchu proběhly celý dvě hodiny.
S mým novým kámošem z demokratickýho severu USA, tedy Pensylvánie, jsme po práci vyrazili do pracovní agentury. Budem vesele po odpoledních někde počítat zboží nebo co, já klasicky nerozuměl, jen vyplňoval papíry a usmíval se.
Úterý i středa proběhly ve stejným duchu, ráno kafe, dopoledne rajóny, odpoledne nákupy. Koupil jsem si pánev, vtipně naprosto stejnou, jakou mi ještě v Česku kdysi věnovala Val. Taky jsem trefil 802.11AX wifi kartu za tři dolary, už je v mém ThinkPadu a kupodivu jede. Tenhle stroj jednou věnuju do muzea, proteklo jím tolik piva, jako průměrným Čechem mezi jeho 14-15 narozeninami. Jen už nemá původní disk, nabíjecí konektor je vyměněný za USB C a teď i WiFi karta.
Zápisky posledních dnů jsou mírně cenzurovány, především večery, který trávím v milý společnosti jedný Ostrovanky.
Pozn. red. První příznak stydlivosti? Nekecej! Tohle bychom od našeho reportéra nečekali, a jde o nepěknou skvrnu na pověsti o autenticitě našich zpráv!
Čtvrteční večer posloužil k překopání auta na lepší kancl. Stůl, centrála a lednička s pivem tvoří vpravdě líbeznou kancelář pro psaní zápisků, filozofické rozjímání, či masturbaci.
V pátek jsem se na večer stal zaměstnancem Post NZ, běhal po třídícím středisku a měnil plný pytle zásilek za prázdný. To nebylo tak nejhorší.
Bylo nás tam asi pět, pro některý byl postup: zmáčkni tlačítko – dej štítek na pytel – hoď ho na pás – zavěs novej pytel – zmáčkni tlačítko, zjevně vrcholem složitosti, a tak se mašina občas zasekla.
Taky jsem si pořídil akučku a zas něco poupravil na Estimě.
