15. – 19. října 2024
V úterý dopoledne jsem za lehkého deště vyrazil sám na jih.
V prvním městečku jsem si dal snídaňooběd v podobě čtvrtlibráku v mekáči. Aspoň na něco je tu spolehnutí, byl stejně hnusnej jak v Evropě.
Cesta monotónní plochou krajinou byla poněkud nudná, ale po asi 100 kilometrech state highway číslo 1 jsem odbočil na 79 k západu, a začala vysočina, později vrchovina, a hory v dálce se změnily z nejasných obrysů v obrovský štíty čnící kamsi do mraků, také highway změnila číslo na 8.
Skoro jak Krkonoše. Včetně cen v malém městečku, kde jsem zastavil na kafe. Takovej hezčí Špindl. (Twizel)
Slunce tu praží jako zjednaný, přestože je asi 10 stupňů. Cestou se vyčasilo a obloha je, až na mraky nad horami, bez poskvrny.
Státní highway číslo 8, mne zavedla do překrásného průsmyku v horách. Scenérie mne potěšila, fakt, že se z mého čtyřkvaltu místy stává tříkvalt už méně. No, automat jsem ještě nerozebíral, vyjma jedný kosy, ale to mi asi nijak nepomůže.
Nakonec jsem po úmorných hodinách cesty dojel do Queenstown, tam se úspěšně ztratil, pak se našel, koupil si steaky, pivo a montérky, a takto zralý vyrazil na poslední štaci.
Uvítal mě milý Slovinec, nechal mě podepsat papíry a ptal se, zda mám rád pivo. Přiznal jsem mírnou náklonnost.
Pozn. Red. Těch 12 plechovek pod postelí v autě jsem raději nezmínil.
Češi tu prej jsou v přízni, neboť starý pan majitel farmy byl několikrát u nás, a podle poměrně kusého vyprávění mu české pivo chutnalo. Nadto tu už pár spoluobčanů prej zaměstnával, a práce s chmelem jim šla, jak kdyby se pro to narodili.
Pokusil jsem se udělat si v kuchyňce auta steak. Výsledkem bylo: roztavená obracečka, připálená pánev, spálená slanina, špinavá půlka auta a téměř všechno nádobí a jeden výborný, rare hovězí steak.
Zlatý hřeb přišel u umývání, lépe řečeno pokusu o umytí, pánve. Plastový talíř z výbavy mého vozu má totiž zajímavý vnější průměr. Na setinu stejný, jako má pánev průměr vnitřní.
Ano, je tam doteď a nemám ani piču tucha, co s tím budu dělat. Asi to celý hodím do popelnice, a koupím si pánev z mého oblíbeného materiálu, totiž cast iron.
Na farmě maj všechno, jen ostatní zaměstnanci jsou někde pryč. I teď, v 10 večer jsou stále v tahu, nechali tu jedno obytný auto a nepořádek v kuchyni.
Auto stále smrdí jako připálená slanina.
Nefunguje mi topení, totiž s ním nechce spolupracovat centrála. Zjevně je na ní odběr studený žhavičky trochu moc. Humorný, obrovská bedna plná lithia, která nedá víc než 10 ampér.
Aspoň, že malá kompresorová lednice statečně brání zbylé hovězí před zelenáním, jakož i mně před prokletím v podobě teplýho piva.
Ráno jsem se seznámil s novými kolegy. Pěkná Francouzka a pár z téže země smradlavých sýrů. Docela milý lidi.
Místní šéf Blaz nás posadil do Terrana II, a vyrazili jsme. Úkol byl snadný, okopávat rostlinky chmele a ustřihávat nové řízky pro výsadbu. Po prvním hrábnuti do země jsem se rozesmál. Sám sobě, svý nicotný snaze bejt v pohodě a vůbec všemu.
Když mě tahle slabší chvilka přešla, pustil jsem se do práce. Ostatní koukali zvláštně.
Bylo to jak na prvním táboře, permanentně jsem něco neměl, nestíhal, a tak, ale to se snad zlepší, jako s těmi tábory. Aspoň že trenýrek mám dostatek.
Pozn red. Víte kdy vynalezli opalovák? Když černochy propustili z otroctví.
Místní slunce pálí jako by ho za to platili. Napatlal jsem se opalovákem jak pornoherečka olejem a stejně cítím spálený místa na rukou.
Večer jsem si dal obligátní stejk a přivítal dorazivší krajany, pár z Ovy.
Taky jsem se s Francouzi pustil do cvičení. Abych to zkrátil, oni se soustředili celý trénink na správné provedení cviků, já abych nevyhodil svačinu mezi cvičence.
To, že jsem se v půlce odplazil, a zanechal dojem naprostého lempla, veřejně psát nebudu.
Po hygieně jsem zalezl do svého skromného příbytku, jen abych po chvíli opět lezl ven, neboť se venku ozval motor a následně i čeština. Je to tady jak na Václaváku. Alespoň každá posádka zastupuje jeden region, nové posily jsou z Brna.
Pozn.red. pro frantíky jsem za exota. Živí se kuskusem, nepijou a nekouřej. Na jejich podivování jsem odpověděl, že abych žral kaši, pracoval rukama a abstinoval, jsem se mohl nechat v Česku zavřít do šatlavy, a ještě bych ušetřil.
Ráno jsme vyrazili opět řízkovat chmel. Večer to tu vypadalo jak na Mácháči, všichni vytáhli kempingové stolování, a začali vařit. V šest bylo beer o clock, šéf přinesl pivo vařené z místního chmele, a chvíli jsme kecali. Zúčastnil si i 82 letý nestor místního chmelaření, který si tu v malém pěstoval chmel a vařil pivo od začátku devadesátek.
Prý se tu kdysi těžilo zlato.
V pátek jsme chodili v brázdě za traktorem a vybírali kořeny rostlin chmele a házeli je na hromadu. Večer jsme, tedy naše česká parta, vyrazili k jezeru.
Jsem na celý farmě nejmladší, navíc všichni už jsou na Zélandu od podzimu, a tak značně zkušenější.
Ale exot, ten jsem jako vždy největší já.
Tak. Večer jsem udělal oheň, všichni koukali na můj firesteel a někdo si to i natočil. Pili jsme, zpívali, a bylo to krásný, kemp v údolí u jezera se štíty hor nad vodou… a spousta dalších lidí, ale oheň jsme měli jen my.
Ráno auto moc nechtělo vyjet. Spíš vůbec, a asi jsem to prošlápl trošku víc, až se z převodovky kapku zahulilo. Pomohl jsem kabely nastartovat Clarisse, jejíž van vybíjí baterku, a vyjel.
Sakra, nevyjel. Auto se nevyškrábe na silnici, po chvíli snažení převodovka zabere, ale jedu tak šedesát. 25 km do města jsem nakonec ujel, ale za prvním kruháčem skončil. The end. Nerozjedu se.
Aspoň jsem měl čas doplnit zápisky…
