Povídka o Maxovi, kterej se vzdá všeho pro to opravdový nic
Nechlastej furt to blbý pivo!
Nekecej a podej mi jedno z lednice.
Na, ale to už je dneska poslední!
Počtvrtý poslední.
Otevřel jsem láhev a s dobrým pocitem do sebe převrátil část obsahu. Po dlouhém dni chutná dobře i nejlevnější lahváč. A co teprve po dlouhém životě.
Po takovém, do kterého vám pořád někdo kecá. Co si obléct, co říct, jak se tvářit, aby to byl dobrý život. My tě přeci milujeme a chceme pro tebe to nejlepší! Říkali rodičové. Jdi na gympl, jdi na vysokou, staň se expertem v oboru, jen tak si budeš moct dovolit byt a auto a všechny ty zbytečný sračky, co máme my. Staň se inženýrem, vlastní píli se vypracuj jako já! Dělej v oboru, to co ti jde, buď nejlepší a budeš mít byt, dva, auto, rodinu!
A co štěstí? Nechá se uplatit?
Nenechá, zato já nechal planého filozofování, poslušně dopil čtvrté poslední pivo a šel spát.
Ráno jsem vstal, otevřel dveře na balkón a zapálil si ranní cigáro.
Musíš pořád tolik kouřit? Smrdí to a je to nezdravý! Táhne to až do kuchyně!
Nemusím. Tipl jsem nedokouřenou camelku mezi ostatní. Nemusím nic!
Pracovní den uběhl jako stovky jiných. Musíš dodělat tu tabulku, ministerstvo na ní spěchá. Musíš vypracovat výkazy za minulý týden, jsi poslední kdo je nemá hotové!
Musím, musím musím!
Večer jsem opět vyšel na balkón. Bez piva, s nezapálenou camelkou.
Musím? Podíval jsem se dolů. 12 pater hloubky vypadalo na dosah ruky. Zapálil jsem si cigáro.
Zábradlí bylo nízké, dole se v zapadajícím slunci leskla nová auta úspěšných lidí a blyštivý, „dobrý“ život.