7. – 22. 1. 2025
Bylo to trochu utrpení.
250 km z Westportu do Motueky začlo cca 40 minutami čekání na dopravní uzavírce, pak jen klikatá dálnice přes hory, kde jsem furt někoho zdržoval, nebo někdo zdržoval mě.
Nic jsem nejedl a byl docela nasranej.
A to všechno jen proto, abych dojel do města plnýho hipíků, co nosí batikovaný trička a dredy. Kempovat se tu nikde nesmí, kromě jednoho místa, kam se vejde tak 20 aut, který bylo samozřejmě beznadějně plný.
Nakonec jsem skončil u krásný pláže, na městským kempu za 15 dolarů. Vypadalo to, že tam nemaj ani elektriku, ale kupodivu brali karty. Přesněji, večer za mnou dorazila milá babča s kasírkou a terminálem.
Stav vozu se začal rapidně horšit, dolévání atf do převodovky řízení přestávalo bejt účinný, a tak jsem radši než směr Abel Tasman, vyrazil do Nelsonu. To už nebylo ani nijak daleko, a snad tam seženu nějakýho mechanika, co se na to podívá.
S kempováním to tam bylo stejný, jako v Motuece, než jsem našel parkoviště u dálnice hned za cedulí s koncem města. Zaplul jsem na poslední volný místo vedle dvou, i na místní poměry, kde auta nereznou, protože se tu nesolí, značně otřískaných dodávek.
Hned ke mě zamířila trojice pochybných existencí, napřed jsem si myslel, že mě chtěj pobodat, ale pak si vystačili se seznámením.
Když jsem řekl, že jsem Čech, pochopili, že je za pití na veřejnosti neodsoudím, ale spíš se přidám. A stalo se.
Hlt padesátiprocentní hrušky od Barona Hildpranta je překvapil, chvíli kašlali a pak nemohli sedět rovně. Čímž mi bohužel, zásoba došla.
Na onom parkovišti jsem se od týhle party drsnejch dědků dozvěděl mnohé, obvykle nacházející se na, nebo za hranicí legality. Strávil jsem tu s nima skoro týden. Vysvětlili mi, jak správně rýžovat zlato, se splavem, jak loví kuší, a jak pěstují v dodávkách trávu. Tyhle věci tvoří tři pilíře jejich živobytí.
Další středu měl konečně čas místní český mechanik. Auto už nejede nikam bez nalití půl litru ATF, já dávno vím, která je to hadice, ale samozřejmě jí nemám, ani se tam nemám jak dostat. Trvalo mi týden se k němu dostat, nakonec jsem zjistil, že pracuje před barákem, na nájezdech s kusem lina pod nimi, málem mi mrdlo. Za asi 40 minut to měl, novej kus hadice upevnil lepšíma svorkama, a pak se ten starší, do té chvíle milý, pán, zeptal, zcela bezelstně, proč jsem nepřišel dřív, když to bylo takhle snadný.
No, naštěstí jsem neměl po ruce nic, co bych po něm hodil, a stál uctivě daleko.
Další den jsem z Nelsonu zmizel, směr Blenheim a Picton.
Nic tu není. Blenheim obsahuje klasický centrum s obchody, docela zajímavej barák, a předražený camp, protože, jako v celým tomhle zasraným regionu, se na veřejných místech campovat nesmí. Zmrdi.
Picton je na tom vlastně úplně stejně. Jedinej highlight byla Haka v podání místních školáků, na veřejný oslavě jakéhosi místního výročí.
Ubytoval jsem se tu v nejlevnějším hostelu, U Sekvoje. Pokoj pro pět, v něm já, a nějaký pár z neidentifikovatelný části jihovýchodní Asie.V jídelně jsem se dal do řeči s o něco starší hippie slečnou, která se prý živí tím, že bojuje za světový mír, životem v jakési komunitě. Ptala se, zda považuju mír za dobrej cíl, řekl jsem, že jo, ale mnohem lepší je naučit se lítat s dronem. Jen tak pro jistotu, kdyby si třeba ostatní mysleli opak. Tím naše debata skončila.
Trajekt další den, mě celkem překvapil. Po celodenním čekání, dvou masovejch koláčích a litru coly, jsem dorazil na check in. Pak jsem asi dvě hodiny čekal na nalodění, mezi desítkami dalších vozů nejrůznějšího určení, od kamionů až po malý osobáky.
Plavba samotná byla klidná, já celou dobu čuměl z vyhlídkový paluby, jak tahle kráva celá z oceli dokáže plout. Zjevně úspěšně, po výzvě jsem půl hodiny čekal v autě, a v jedenáct večer byl vyplivnut do sobotního víru hlavního města.
Spal jsem na parkáči u parku, s veřejným hajzlem, který na první pohled zažil dneska mnohý. Krev na podlaze, tráva ve vzduchu a hovna na umyvadle byly vypovídající.
Ráno jsem se vydal vyprat, do prádelny vedle kostela, ze kterého se valily vysmáté rodinky Maorů. Nějaká důchodkyně vypadala, že sebou během kopání koše s čistým prádlem švihne. S hrůzou z toho že budu muset volat, dokonce záchranku, jsem ji opatrně nabídnul pomoc, spočívající v odnesení koše asi pět metrů daleko do jejího auta.
Za pár minut se přibelhala zpět, a se slovy že pánbůh mi to zaplatí mi vnutila dvacet dolarů. Protesty neposlouchala, ale co už.
Následovala návštěva místního bazénu, teda spíše sauny. Na to, že se za ní platí samostatně, byla na můj vkus trochu plná. Trochu hodně, stálo se vlastně všude, bylo tam tak třicet chlapů, na dvaceti metrech, utekl jsem po třech minutách. Takhle nějak si představuju Dillí.
Další den jsem vyrazil do objednaného hostelu, po menší bitvě s místním systémem parkování, a byl lehce zklamán. Teda, možná trochu víc.
Čekal jsem málo, dostal ještě míň.
Celej barák vypadá, jako některé z mnou navštívených urbexů, zvenku. Zevnitř mnohem hůř, pokoj, který sdílím s pochybným Filipíncem, a dalšími čtyřmi lidmi, byl asi kdysi luxusním hotelovým apartmá, dnes vypadá jako výjev z Pripjati. Vůbec celý objekt zažil poslední zásah uklízečky a údržbáře dávno předtím, než jsem se narodil. Máme v pokoji vlastní koupelnu, s otřískanou vanou, posraným hajzlem, a taky nefunkční ventilaci.
Ovšem, jako celoživotní fanda postapa jsem si přišel na svý. To zase jo. Průmyslová kuchyně, otevřená kdysi pouze nejlepším hotelovým kuchařům, dneska sloužící všem, vypovídá o mnohém. Mojí peřinu nidky nikdo nepřevlékl, protože žádný povlak nemá. Polštář na tom není o mnoho lépe. Ještě, že mám slušnou zásobu širokospektrálních antibiotik, a podle toho, co jsem doposud přežil, jsem zčásti potkan. Z větší části.
Nebo mám v alkoholu méně krve, než na co jsou bakterie stavěný.
Za 20 dolarů dostanete dvě láhve nejlevnějšího vína, šest třetinkových plechovek piva, nebo velký menu v Burger King. Nebo, pokud jste masochisti, noc tady. Haha, a prej že nejsem úchyl!
Ale teď je středa a vyrážím na Kiwiburn, z kterýho s trochou štěstí budu mít i nějaký vzpomínky a napíšu sem menší reportáž.
V úterý jsem se akorát toulal městem, a fotil baráky.
