Moc jsem toho poslední dobou nenapsal, především proto, že se toho moc nestalo.
Nebo možná kecám, a jenom se nestalo nic publikovatelnýho, alespoň ne tady a veřejně.
Poznání, že moje výlevy čte celá rodina, mně patrně donutí tenhle blog označit jako nevhodný pro děti a slabší povahy. A komunisty, samozřejmě.
V hostelu jsem akorát uklidil rack, takže se dají rozlišit nejen jednotlivá zařízení, ale i kabely, a vrstva prachu byla rezolutně vyluxována, zadělal pár děr a vysmál se místním zedníkům, který místo perlinky nebo mřížkové, a tím elastické, pásky, používají na zakrytí mezer mezi sádrošovýma deskama papírovou pásku. Nekecám. Takže při sedání stavby se celá páska i s finiškou odloupne a visí do prostoru, a samozřejmě to vypadá, jako u debilů.
Ještě, že jsem nikdy nebyl moc šikovnej, a tak jsem se aspoň naučil ty mnou dojebaný zdi tmelit.
Po dlouhé době jsme se potkali s mojí místní kámoškou, byli jsme na pláži ve strašným větru, který by snadno sundal jezdce ze sedla.
Naučila mě okrást racka, který vyhrabal mušli, a naivně se jí snažil rozbít o písek, netušíc, že Ostrovanka mu jí, jen co je rozbitá a připravená, mazaně sebere, a ukáže mi, jak se dá sežrat.
Koncem pracovního týdne se mi stala nehoda, a s jednou roztomilou Američankou jsme do sebe omylem nalámali asi osm Guinessů v místní hospodě. Byl to zajímavý večer, a opět jsem se dozvěděl něco o životě ve státech.
Aspoň mi tu nehrabe tak často, jako v Praze. Psychiatrička by byla nadšená, a co teprve VZP.
V neděli jsem akorát připravil auto na cestu, vyházel prázdný láhve od vína,v množství, za který by se nestyděla ani burgundská vesnice, zredukoval nahromaděný věci, a naplánoval velkolepě asi první dva dny mojí měsíční cesty na sever.
Asi jsem se, tak Vánočně, ožral jako prase.
Křičím na celej posranej Zéland, jak za všechno může nebarevnej svět, hádám, že tuhle Sahulovu klasiku místní vězeňský zdi ještě neslyšely…
Dětinské, ne?
