8. – 10. října 2024
Rychlý přestup v Austrálii, výrazně důkladnější kontrola než jinde. Pivo za 120 bylo slabý, ale jinak vlastně v pořádku. Jen to sklo by mohli občas umejt, a výčepního naučit čepovat.
Potkal jsem během čekání na boarding párek Čechů, mladý kluk a holka, taky s WH vízy. Byli… zvláštní? Takoví upjatí, brali to zjevně o dost vážněji než já.
Na druhou stranu, nejsem asi to správné měřítko.
Teď už jen 3h přelet do Aucklandu, přesun do hostelu a zpět na letiště, a krátká cesta do Christchurch.
Let jsem prospal.
Pasovou kontrolou jsem prošel bez potíží, překvapila mně celní a biosecurity – chvíli jsem hrál Švejka (Uvedl jste živočišné produkty, co konkrétně vezete? Well, můj opasek je z hověziny, a boty taky. — následoval pohled, vyhrazený učitelkami jen pro ty nejhloupější žáky ZŠ) a pak mě pustili, bez kontroly, bez rentgenu zavazadel, bez ničeho, prostě ven.
Hostel byl za ty prachy OK, chvíli jsem bojoval se zámkem – otočnou koulí. Kdo to sakra vymyslel? Navíc se to zamyká obráceně než v ČR.
Kupodivu jsem normálně usnul, a ráno se probudil tak dobře, jak to jen v 6:20 jde.
Letiště, check in, security, boarding. Skoro rutina. Je zvláštní, jak člověk snadno přivykne.
Pozn.red. koupil jsem si zlatý máčka za 680 kaček. Kurva, ty jsou snad fakt ze zlata.
Začínám chápat Niky vášeň pro cestování. Člověk má ke všemu tak nějak blíž. K věcem, místům, lidem, chybí mu jakási bariéra ze zvyku, všednosti, která ho od vjemů běžného dne dělí doma.
Po příletu jsem chvíli zmateně pobíhal po letišti, pokud se mému pohybu se dvěma batohy o hmotnosti hodně přes 40 kg dá říkat pobíhání. Nakonec jsem našel bankomat i autobus směr hlavní stanice, a tak vše dobře dopadlo.
Centrum Christchurch vypadá zvláštně, budovy jsou moderní, spousta drahých obchodů. Už jsem zmiňoval, že kiwíci se oblékají fakt divně? Je to jak potkat třídu autistů na výletě, jen jich je mnohem víc.
Ve Wendys jsem si dal střední menu. U nás by to bylo velký a za příplatek, nápoj podezírám z objemu nejméně 600ml, hranolků bylo taky požehnaně.
Je tu spousta Číňanů a Indů, samotní kiwíci jsou taková zvláštní směs Britů a velikých Maorů, případně míšenců obou skupin.
Pivo. Stálo 14 babek, a chutnalo skoro jako naše osmička. Jen bilo za víc.
Během čekání na autobusáku ke mě neomylně zamířil místní bezdězák, a nechtěl se přátelit, nýbrž získat nějaký ten drobák. Stále jsem zjevně fešák, čekal jsem, že mě nevybíravě vyhodí ze svého žebracího spotu.
Kari mně vyzvedla strašlivě špinavou Estimou za obchodem pro contractors = řemeslníky. Jeli jsme asi hodinu na ostrov mezi dvěma řekami, kde pracuje na dairy farm. Bydlí s jedním párem v malém, přízemním baráčku, hozeném bez ladu a skladu jako několik dalších náhodně mezi pastvinami. baráček obsahuje několik vychytávek z (před)minulého století, jako jsou jednoskla, nulová tepelná izolace a dva kohouty, z jednoho teče studená voda, z druhého taky, ale červená barva dává vědět, že by tomu tak být nemělo. Po chvíli tedy teče i horká, ale není to moc praktické řešení, míchat si horkou a studenou až v rukou.
Večer jsme akorát probrali plány a šli spát.
Ranní budíček v šest, Kari má volno, ale hraje jakýsi textový RPG od 4 od rána s lidmi z Česka. Nekazil jsem jí zábavu, a střídavě si hrál s kočkou a psal životopis. Prej, že se tam mám vychválit, dostal jsem radu. To moc neumím, naštěstí máme ChatGPT, který mně vychválilo do nebes, a ještě NZ angličtinou bez zjevných chyb. Životopis a “Cover Letter” jsem poslal na zajímavou juniorní posici síťaře v Christchurch, ale moc si od toho neslibuju. Mezitím jsem dostal nalejvárnu, kde pracovat na farmách, sadech a podobně, a čemu se vyhnout. Tajně doufám v nějakou technickou pozici, ale stejně skončím sběrem jablek. Okolo poledne jsme vyjeli na vrakáč, vybrat kliku na zadní dveře Estimy, kterou jsem se rozhodl koupit. Je příjemně velká, obsahuje postel, dřez, stůl a nezávislé topení. Ta Estima, ne klika. Za sedm pětek jako když najdeš. Návštěva vrakáče byla bez potíží, můj leatherman posloužil dobře, a ochotný huhlavě hovořící Kiwík, kterému jsem rozuměl tak každý pátý slovo, půjčil ze svý goly co kleště nezvládly.
Dál návštěva malých sekáčů, kde jsem si nic nevybral, a nákup žrádla. Taky jsme na poště přepsali auto, respektive, já vyplnil a podepsal formulář, počkal 10 minut, a měl Toyotu napsanou na sebe. Wau, zadarmo, rychle, to je rozdíl. Nákup jsem opouštěl s dvěma lahvemi Merlotu, po 10 dolarech, a tabákem, 30g za 90 dolarů. Shit. Stanovím si od zítra příděl, 1 cigareta na člena posádky a den. Ještě, že jsem zároveň řidič, navigátor, i velitel vozidla.
Kari večer vyrazila na farmářskou párty, já se dal do prolezení auta, výměny kliky, a teď sedím v prázdném baráku, píšu zápisky, a piju Merlota. Tímto zdravím Milana Stodolu, jež mně tomuto druhu červeného vína, jehož hlavní kvalitou není buket ani chuť, ale především cena, naučil rozumět.
